6. prosince 2020
Charita Přerov
Se začátkem prosince prožíváme advent, to slovo znamená příchod. Teď, když jsme ze všech stran nabádáni, abychom omezili své kontakty, má někdo přijít? A my se máme na jeho příchod dokonce připravovat? To vypadá na slušnou party! To asi neprojde… Ale jo, projde. Připravujeme se a čekáme na příchod Spasitele, Boha, který se z Boha stal člověkem, abychom my mohli některé věci lépe pochopit. Abychom si byli blíž. Na všechny ostatní námitky připomeňme, že ho nezastavila ani smrt ani hrob, takže nějaký vir ho v nejmenším nerozhází. Přijde. To je jasná věc.
Ale jak ho neprošvihnout? Jak se s ním neminout, ale opravdu ho potkat? Aby to nebylo jenom o těch zbožných řečech, kterým více či méně věřím, ale které s mým opravdovým životem mají pramálo společného. Jak to udělat, aby šlo o reálné setkání. Dá se to? Ještě jsem to nezažil, tak nevím, jestli se tomu dá věřit.
Když chceme něco nového, musíme něco udělat jinak. Staré cesty k novým cílům nevedou. Musíme vybočit ze starých zajetých kolejí, abychom se mohli potkat s něčím novým. Možná právě na to nás celý tento rok připravoval. Že věci se dají dělat i jinak než doposud a že to nemusí být špatné. Že nám to může otevřít nové obzory, nové možnosti. Nakonec i Bůh se svěřuje, že všechno tvoří nové (Zj 21,8).
Tak to zkus. Udělej něco úplně jinak. Nevím jak, promysli sám, ale jinak. Možná míň dárků, víc radosti, míň cukroví, víc být spolu. Zahrát si hru. Zavzpomínat na to hezké, co jsme spolu někdy prožili. Prolistovat stará fotoalba. Vytvořit něco nového – ze dřeva, z korálků, z čehokoliv. Upéct dávno zapomenutý recept. Zavzpomínat na to, jaké to bylo, když jsi byl dítě, vzpomenout si na ten pocit vzrušení, že Ježíšek k nám vážně přišel. A vážně přinesl dárek, který jsem chtěl. Oprášit staré sny, které kvůli mnoha povinnostem musely být odloženy. Zavolat každý den někomu, koho jsi už dlouho neviděl (a že takových lidí asi bude…), přichystat sousedovi malé překvapení, napsat někomu pohled – opravdový, ten se známkou a přes poštu. Nebo rovnou dopis – o tom jak se máš. Možná je někdo, kdo by to rád věděl, ale bojí se zeptat, protože toho máš moc a on tě přece nebude otravovat. Nebo vytáhni hudební nástroj a prožeň mu klapky, struny. Zazpívej si, doopravdy a nahlas. Nebo jen zhasni světlo a zapal svíčku a nech k sobě promlouvat symboliku světla, stínů a tmy. Možná se něco dozvíš.
Staň se na chvíli zase dítětem. Prostým, radostným, tvořivým, věřícím, že zázraky se opravdu dějí. Přesvědčeným, že lidé jsou dobří a svět je bezva místo k objevování. Protože čekáme na Ježíška – na dítě. A jako dospělému uzavřenému ve svých „moudrých“ strukturách a zvycích se mi může snadno stát, že to podstatné minu. Shovívavě se pousměju nad jesličkami a dítětem, které přichází. Hm, roztomilé. A zase se vrátím zpět ke svým důležitým starostem dospěláckého života. Jenže dětem můžou porozumět zase jenom děti. Jenom děti můžou uvěřit v neuvěřitelné. „Nebudete-li jako děti, nevejdete do Božího království.“ (Mt 18,3). Nechápej to špatně, neznamená to, že se máš vzdát odpovědnosti, hrát si na svém písečku a fňukat pokaždé, když se ti něco nepovede. Ne, Bůh nás jen upozorňuje, že někdy jsme až příliš dospělí, a tak můžeme kolem Božího království lehce projít – s tím, že tam není nic pro nás. Máme jiné starosti. Prostě a jednoduše se s Bohem a jeho dary mineme. To by bylo hloupé. Být navěky mimo jenom proto, že se mi to zdálo příliš jednoduché. Buď jako dítě, přijmi, že někdy to prostě jednoduché je. Neboj, prostě zavři oči a pořádně se dívej.
