Postní doba je dobou zvláštní milosti. I když na první pohled se zdá, že je to období plné odříkání, že se v něm zdůrazňuje utrpení, snaží se mě „ zmanipulovat“, abych se necítil příjemně, ale abych nějakým (jakýmkoli) způsobem trpěl. Tak se to může jevit nezasvěcenému. Ale máme-li dostatek odvahy nahlédnout pod pokličku tohoto zvláštní období, můžeme mnoho objevit. Bůh nás v této době volá na poušť, na poušť našeho života. Poušť sama o sobě je zvláštním místem. Drsným a možná nehostinným. Je tam spousta písku, kam oko dohlédne, slunce praží, v noci nás drtí zima. Není kde se schovat, není kam utéct. Člověk zůstává sám pod širou oblohou svého života. Najednou se nemůže schovat za facebookové statusy, požadavky dětí a partnerů, nemůže se utéct do obchodů, za hradbu televizních pořadů a i zacházení s jídlem a vodou si dvakrát promyslí. Ocitneme se sami. Sami před sebou, před Bohem, před vlastním životem, před pravdou. To není místo pro zbabělce. Před těmito veličinami se stojí zpříma velice těžko, když na nás křičí holou, ničím nezastíněnou pravdu. Možná se nám radši chce umřít. Ale někde v poušti je studna, oáza. A toto vědomí nám dodává odvahu. Vědomí, že někde v té nekonečně těžké samotě se nachází místo s životu vodou. Vodou, která osvěží a napojí můj vyprahlý život, díky které může všechno mrtvé rozkvést. Často se nachází daleko a hluboko uvnitř pouště. Nenajdu ji, když se postavím na okraj pouště a vezmi si dalekohled. Je třeba se vydat na cestu a ignorovat mnohé falešné směrovky, které mě lákají zpět mezi „normální“ lidi. Je třeba udržovat stálý směr. Nenechat se zdeptat všudypřítomným pískem, vedrem, chladem, samotou. Mysli na studnu a běž stále dál. Tvá obnažená duše tě povede. Řekne ti, kudy jít, protože možná poprvé v životě dostane šanci promluvit, možná poprvé v životě jí někdo naslouchá. Možná to je důvod, proč lidé na 40 dní vypínají facebook, zavírají do komory alkohol, sladkosti, televizi, více rozjímají, častěji dorazí na mši, chodí více do přírody. Možná proto si dáváme postní předsevzetí. Ne proto, že se to dělá, že se to očekává, nebo by bylo hloupé žádné nemít. Ale proto, že mám před očima studnu s živou vodou a vím, že bez ní brzo zahynu. Protože po této vodě toužím. A ve shonu běžného života mi unikne. Musím za ní do pouště…