30. července 2021
Charita Přerov
V životě často čekáme – nejen když nás k tomu donutí okolnosti, ale i my sami si stanovujeme čekací lhůty. Až budu starší. Až zhubnu. Až budu mít víc peněz. Až budu mít děti. Až odrostou děti.
Až budu mít to a to. Až to dodělám. Až nebudu mít tolik práce…atd. atd. atd. Znáte to. Teprve až bude splněna tato podmínka, budu šťastný a budu konečně žít život, na který se těším, který jsem si vysnil a po kterém toužím. To bude paráda! Jenže čas plyne a ta paráda ne a ne přijít. Co se to děje? V čem je problém? Jak je možné, že se tak snažím a můj vysněný život stále nepřichází?
Odpověď je vlastně jednoduchá – život nečeká, on prostě JE, odehrává se teď a je mu docela jedno, jak moc (ne)důležitá událost se děje. Život prostě plyne a neustále JE. Teď. V tomto okamžiku. Možná právě v letním období máme víc prostoru si tuto skutečnost více uvědomit. Prožít na vlastní kůži, že život se skládá právě z těch malých okamžiků, které často mineme nebo nad nimi ohrneme nos, protože „se přece neděje nic důležitého“. Ale co když právě TOHLE je život? Mám na mysli ty malé chvilky, kdy jen tak sedím a je mi prostě dobře. Možná si u vody vychutnávám vítr a pohupování vln. Nebo vnímám, jak chladný nápoj odplavuje mou únavu a vyčerpanost a vracejí se mi síly. Možná jen koukám do dálky na lesy, louky a pole a cítím se být okouzlen tou krásou. Třeba se jen tak dívám na své děti, jak spokojeně dovádějí nebo spí. Nebo si vydechnu po tom, co jsem dokončil náročnou práci, za kterou můžu udělat tečku. Poslouchám šumění vln nebo padání deště, hledím do planoucího ohně.
Ano, jsou to velmi jednoduché okamžiky, neděje se nic převratného a za pár dní si na ně nejspíš nevzpomeneme. Nekoná se žádná oslava, žádné fanfáry, gratulace, jásání ani nepřijela televize, aby tu senzaci natočila. Ale co když právě tohle jsou momenty, kdy se nás dotýká samotná podstata bytí, vesmíru i nás samotných a my od toho dobrovolně a znechuceně utíkáme? Co když právě tyhle chvíle nám byly dány, abychom v nich zachytili něco velmi podstatného a porozuměli sobě, druhým i světu?
Co kdyby to pro jednou prostě stačilo? Ten malý okamžik, kdy dýchám, vnímám, souzním, pozoruju, prostě jsem. Až to příště přijde, zkus se v tom na chvilku zastavit. A třeba přijdou i dlouho očekávané odpovědi. Nebo neočekávané otázky. Kdo ví. Máš k této jednoduchosti odvahu?
