1. listopadu 2021 Charita Přerov

Ty sochy jsou divný!

Halloween a Památku všech věrných zesnulých známe dneska asi všichni, stejně jako jakousi konkurenci mezi těmito přístupy k přelomu října a listopadu. Mezi americkými tradicemi a jdeme zapálit svíčky na hřbitov se však nachází slavnost Všech svatých, která se často uděje bez našeho povšimnutí a zamyšlení, což je škoda.

Na druhou stranu chce být dneska někdo ještě vůbec svatý? Ty divný sochy v kostele se mi fakt nelíbí. Nechci mít ten přihlouplý výraz s očima obrácenýma v sloup a svírat u toho v ruce předmět neurčitého tvaru a existence (autor článku si je vědom, že mnohé závisí na úmyslu i době, ve které dané umělecké dílo vzniká. Pro účely zamyšlení však vyzdvihuje časté stesky týkající se vzhledu některých děl). Svatý se často v našich představách rovná blbec co si nechá všechno líbit, všem ustoupí, rozhodně se nebaví, dělá samé správné věci a je s ním děsná nuda. Svatoušek. No kdo by to chtěl? Já chci být radši normální (nutno podotknout, že tento proces probíhá často i v myslích praktikujících křesťanů, kteří by přece jenom měli mít větší náhled, o co jde). Je teda touha být normálním špatně?

Když se podíváme bližším okem na ty oficiálně svaté (jejichž podivné sochy můžeme občas vidět), zjistíme, že to byli velmi normální lidi. Většina z nich měla nějaký sen, vášeň, za kterou šli a byli ochotni pro ni něco obětovat. Chtěli dělat svět (nebo aspoň svůj kousek světa) lepším, krásnějším. V cestě jim stálo mnoho překážek, blízcí i dalecí lidé jim házeli klacky pod nohy, ničili, co tak pečlivě vybudovali, znechucovali je, vysmívali se, nebo je v dobré víře odrazovali. Ale nepomohlo to. Světci si šli za svým. Před očima měli vizi a nesmířili se s ničím polovičatým. Mnohdy ani jejich rozhořčení, rozčilení a hněv nebyly polovičaté – okolí by o tom mohlo vyprávět. Kolem své vize nasekali hromadu chyb, mnoha lidem ublížili, ušli kus cesty nesprávným směrem, pobořili to, co měli kolem. Moc dobře uměli dělat i chybná rozhodnutí a věci, které bychom dobrými rozhodně nenazvali. Našim dnešním představám o svatosti se rozhodně vymykali. Byli normální. Velmi normální.

Protože – co vlastně znamená být normální? Co kdyby to znamenalo, že to, čím jsem, co umím, vím, mám, po čem toužím, prostě prožívám naplno? Bez zbytečných obav z toho, co si pomyslí druzí, jak mě budou hodnotit, jak bude vypadat výsledek, kolikrát budu muset začínat znovu, kolikrát budu vypadat jako blbec…prostě a jednoduše budu celý život sám sebou, jak nejvíc to jde a podle toho, jak se můj život, poznání a pochopení budou prohlubovat. Zapojím všechny rejstříky, které mi Bůh dal, a rozehraju své bytí naplno. Být zcela sám sebou – zamysli se na chvilku, jak ti to zní? Pustit všechna očekávání druhých, svobodně se nadechnout a taky vydechnout a zabarvit svět odstínem své vlastní jedinečnosti. Ne cizí barvou, ale svou vlastní, na míru mě umíchanou Stvořitelem. Kdybychom to dělali všichni, možná by svět nebyl tak šedým a nevýrazným místem a místo jednotvárných okopírovaných barev by se mohl zaskvět v plejádě nekonečné krásy a my bychom jenom vydechli úžasem. Barva každého z nás. Bez přidaných konzervantů strachu z okolí a éček napodobování. Čistá ryzí barva – normálnost, moje já. Být takhle normální se mi zdá přijatelné až žádoucí. To by mě bavilo. A ostatním by se pak možná líbilo koukat na mou sochu J. Protože nejde o dokonalost nebo bezchybnost – jde o to překonat strach a být sám sebou.

[1]Pokud vás náhodou přepadl pocit, že pro vás to fakt není, přečtěte si následující seznam normálnosti některých biblických postav, které jsou považovány za velikány – a možná …