8. června 2021 Charita Přerov

Láskojazyk

Něco si představujeme a ono to nakonec má úplně jinou podobu. Už se ti to někdy stalo? A stalo se ti to s láskou? Představoval sis, jak by mělo vypadat, když jsi milován a ejhle! Dopadlo to úplně jinak. Najednou jsi frustrovaný, nešťastný, cítíš se osaměle, bez přátel a kouska radosti. Ach jo. Možná taky ale stojíš po kolena v řece a umíráš žízní. Proč? Protože nevidíš. Respektive hledíš, ale nevidíš. Jako bys měl na očích i na srdcích klapky. Máš jasnou představu, jak by tvoje štěstí mělo vypadat, jak by ti blízcí měli projevovat lásku a dávat najevo svou náklonnost. A když se to tak neděje nebo se to děje jinak, deprese je poblíž, aby do tebe zaťala své drápy a otravovala svými jedovatými šípy, že „mě přece nikdo nemá rád.“

Proč jsme často tak slepí? Proč tolik lpíme na tom, že „láska přece znamená tohle“? Každý z nás je originál, jsme jedineční lidé a jedinečným způsobem jednáme, tedy i prokazujeme a vnímáme lásku. Možná znáte knihu Garyho Chapmana Pět jazyků lásky, kde mluví právě o tomhle. Způsob, kterým dáváme najevo, že máme rádi, očekáváme i od ostatních směrem k nám. A když se to projeví jinak, máme strach, že tady žádná láska není. Začneme se dožadovat jasných důkazů lásky a druhý nechápe – vždyť přece dělám…, říkám…, mám tě rád, ty to nevidíš? Ne, nevidím. Společně se točíme v kruhu, až možná dospějeme k závěru, že to mezi námi nebude fungovat (v partnerství, v přátelství, v rodině, v práci, kdekoliv). Přitom láska je tu s nami J, stačí jen otevřít oči a vidět to, co přehlížíme. Většinou jde o maličkosti, které ale ve své nenápadnosti nesou pečeť lásky, péče, ochrany. Ranní nachystaný šálek kávy. Letmé pohlazení nebo objetí než vyrazíš z domu do světa. Drobnost dovezená z výletu nebo služební cesty. Ustlaná postel nebo poskládané oblečení. Upřímná otázka jaký jsi dnes měl den a na co se těšíš. Telefonát s ujištěním, že jsi v pořádku dorazil a všechno je ok. Povzbuzení než se vydáš na zkoušku. Ujištění, že ti věřím. Nachystaný oběd. Všechny tyto věci se dají podle Garyho Chapmana rozdělit do několika kategorií – jazyků:

Slova ujištění – slova mají velkou moc a pro tebe jsou zásadní. Povzbuzení a pochvala, které ti někdo vysloví, jsou pro tebe životadárnou půdou, ze které vyrůstají tvé vztahy. Laskavá slova jsou pro tebe motorem, díky kterému dokážeš nevídané věci.

Skutky lásky – umyté nádobí po večeři, vyprané prádlo, umytá podlaha, nákup – pro tebe to nejsou samozřejmosti ani nutné zlo, ale čisté a praktické vyjádření tvých citů. Pokud pro tebe někdo skutek lásky udělá, řekne ti to více než tisíc slov.

Pozornost – nebo spíš společně kvalitně strávený čas. Jde ti o to, abys se svými drahými mohl trávit dostatek čas a je vcelku jedno, jakou konkrétní podobu to bude mít. Možná se projedete na kole, půjdete do kina nebo budete jen tak sedět a mlčet spolu. Důležité je to slovo spolu. Doopravdy, bez koukání do mobilu, dovařování večeře nebo dodělávání poznámek na poradu.

Fyzický kontakt – ne, nejde jenom o sex, patří sem i letmé dotýkání se druhých, objetí, polibek, masáž nebo pouhá potřeba fyzické blízkosti druhých. To, že tě někdo pořádně obejme, když je ti těžko, je pro tebe dostačujícím vyjádřením, i když se druhému nedostává správných slov.

Dárky – někdo to považuje za vyhazování peněz, ale pro tebe je to důkaz toho, že na tebe druhý myslí. Nemusí se jednat o nic drahého ani exkluzivního, stačí jednoduché, obyčejné věci, které jsou pro tebe důkazem, že jsi milován.

Každý z jazyků má další různé podoby a je taky možné, že existuje mnoho dalších samostatných jazyků a že tyhle ti prostě nesedí. Nevadí. Jde o podstatu, která je stále stejná – každý z nás vyjadřuje lásku jiným způsobem. To, že je to jiný způsob, neznamená, že mezi námi žádná láska není. Stojí za to zamyslet se, který jazyk lásky je ten můj – sám ho používám a nejlépe mu rozumím, ale také se pořádně podívat, který jazyk používají ti kolem mě. Možná to mnohé vysvětlí, objasní, ukáže, naučí. Je škoda žít s pocitem osamělosti a smutku a míjet lásku jenom proto, že má jinou podobu, než jsem čekal. Vždyť nakonec i ta největší Láska, která nás kdy potkala, se projevila dost nečekaným způsobem – skončila na kříži, znamení vrahů a vyvrhelů tehdejší společnosti. Žádný triumfální pád nepřátel a hlasitý jásot vítězství, vyvěšené vlajky. A přesto vyhrála a je tu s námi. Láska je totiž vždycky s námi, jen je potřeba naučit se ji vidět.