3. července 2026
Charita Přerov
Paní Marie celý život patřila mezi ženy, které nikdy nezůstaly nečinné. Vyučila se švadlenou a společně s manželem vychovala tři děti. Svůj pracovní život spojila s živočišnou výrobou v zemědělském družstvu. Její domácnost byla vždy vzorně upravená, zahrada plná úrody a kuchyně místem, kde vznikaly dobroty pro celou rodinu.
Po smrti manžela zůstala ve svém domku sama, ale stále obklopená rodinou, která pro ni byla velkou oporou. Těšila se ze sedmi vnoučat a šesti pravnoučat a svůj život prožívala klidně až do března roku 2024, kdy ji ve věku pětaosmdesáti let náhle postihla mozková příhoda.
Po několikaměsíční hospitalizaci si ji vzala domů dcera, která sama v té době procházela velmi těžkým životním obdobím. Krátce předtím tragicky ovdověla a zároveň pomáhala synovi, který zůstal sám se dvěma dětmi
v péči. Přesto se rozhodla věnovat doma mamince maximální péči.
Následky mozkové příhody byly vážné, paní Marie byla imobilní a měla výrazně narušenou řeč. Díky intenzivní domácí péči se její stav postupně zlepšoval. Po 3 měsících zvládala pohyb po bytě s vysokým chodítkem a dcera mohla pomýšlet na návrat do práce.
Právě tehdy vstoupila do života rodiny Odlehčovací služba. Našim úkolem bylo pomoci při ranním vstávání, hygieně, přípravě snídaně i podání oběda. Postupně, jak se paní Marie vracela k větší samostatnosti, se služba snižovala.
Největší výzvou byla komunikace. Paní Marie mluvila plynule, ale její řeč byla velmi obtížně srozumitelná. Ve spolupráci s dcerou jsme proto doporučili klinickou logopedickou péči, specializovanou na poruchy komunikace po poškození mozku. Pomocí byla také biografická péče - znalost životního příběhu paní Marie, která nám umožnila navázat bližší kontakt a lépe porozumět jejím potřebám.
Rána měla svůj vlastní rytmus. Paní Marie nás často vítala už v kuchyni, upravená, usměvavá, s puštěným rádiem. V sešitě byl od dcery připravený vzkaz, co si přeje k jídlu. Společně jsme chystali snídani a po ní přicházela část dne, na kterou se těšila nejvíc. Někdy sama vytáhla hru „Člověče, nezlob se“, jindy jsme řešili bludiště, kvízy nebo pexeso. Radost jí dělala jednoduchá cvičení, gymnastika očí i prstů, plnění úkolů doporučených logopedkou i vyprávění o rodině, které často doprovázely jiskřičky v očích. Polední návštěvy patřily obědu a podle nálady také procházce zahradou, kterou měla stále ráda.
Služba u paní Marie probíhala dva roky. Byla to péče plná drobných pokroků, lidské blízkosti a radosti z každého malého vítězství i setkání. Dceři přinesla jistotu, že maminka je v bezpečí a aktivně tráví čas, paní Marii zase pocit, že i přes nemoc zůstává její den naplněný smyslem.
