Na hezké věci se dobře vzpomíná, to známe všichni. A všichni to občas děláme. Vytáhneme fotky a přeneseme se do okamžiků, které nám jsou drahé a díky kterým dokážeme znovu uvěřit, že svět není zas tak špatný a lidi snad taky ne. Hezké okamžiky – hezké vzpomínky. Zavzpomínáme ale někdy hlouběji?

Necháme se někdy vzpomínkami zavést také zpět k tomu, co se nám povedlo, co jsme dokázali, pochopili, jak jsme se posunuli, přestali se obviňovat, porozuměli jsme některé ze záhad života nebo sobě samotným? No jooo, to bylo dávno…A nebylo to až tak objevný… Ne, nemávej nad tím rukou. Je to důležité. Neztratilo se to v černé díře tvého života. Stále to je přítomno a možná i se stejnou silou. Jen si musíš vzpomenout. Tma, která teď na tebe padla, se tě bude snažit přesvědčit o něčem jiném, tak jí, prosím, neuvěř. Že se občas cítíš ztracený, že je všechno špatně a lepší už to nebude a konec a šlus! je normální. Je to součást cesty a přijde to na každého. Možná častěji, než si myslíš. Není ale potřeba se kvůli tomu bát, znepokojovat nebo dokonce vzdávat. Stačí se rozpomenout. Vytáhnout ze šuplíku své mysli zaprášené fotografie a videa toho, co už bylo pochopeno, zahlédnuto, vykonáno, kam ses posunul a co jsi dokázal. Znovu si vzpomenout, kým jsi. A nechat se tím naplnit. Znovu uvěřit – sám v sebe, v Boha, v dobro, v laskavost, nový začátek, v sílu života a světla, které v sobě máš. A ty ho máš, neboj se. Jen si vzpomeň. Znovu tomu uvěř, soustřeď se na své světlo a neboj se temnoty, která tě čas od času pohltí. Prostě si zase vzpomeneš. Život je neustálým koloběhem zapomínání a rozpomínání. Neustálý. Je to normální a očekávatelné. Nenech se odradit. Rozpomeň se.