14. května 2021
Charita Přerov
Občanský zákoník říká, že manželé jsou si navzájem povinní úctou, mají rovné povinnosti a práva, jsou povinni spolu žít (neznamená to, že musí bydlet v jednom bytě), mají si být věrni, podporovat se, respektovat svou důstojnost a udržovat rodinné společenství.
Manželé mají vzájemnou vyživovací povinnost a právo na stejnou životní (hmotnou a kulturní) úroveň.
Na tomto místě je také dobré zmínit, že manželé mají i vzájemnou informační povinnost. Mají právo znát navzájem údaje o příjmech, stavu jmění, pracovních, studijních a podobných činnostech. Toto právo je zakotveno přímo v Občanském zákoníku.
Vyživovací povinnost mezi manžely trvá po celou dobu trvání manželství, a to bez ohledu na to, zda spolu manželé sdílejí či nesdílejí domácnost. Může se stát, že manželé vedou každý svou domácnost. Pak si každý sám nese náklady této domácnosti, ale současně platí, že jejich povinností je navzájem si pomáhat a podporovat se.
Úkolem každého z manželů je přispívat na potřeby rodiny a rodinné domácnosti podle svých osobních a majetkových poměrů, schopností a možností.
Vyživovací povinnost mezi manžely obvykle končí se zánikem manželství (rozvodem). Za určitých okolností však vyživovací povinnost může trvat i po rozvodu. A to v situaci, kdy manžel není schopen sám se živit a tato neschopnost má původ v manželství. Nebo pokud to lze po manželovi spravedlivě požadovat s ohledem na věk a zdravotní stav rozvedeného manžela.
Z praxe to bývají tyto situace: invalidita, domácí násilí či péče o dítě. Při žádosti o výživné však neuspěje ten, kdo se úmyslně vyhýbá obživě prací.
