18. října 2020 Charita Přerov

Kde je smíchu konec? Druhá část

Přinášíme Vám druhou část rozhovoru s vedoucí Nízkoprahového denního centra Lorenc Bc. Adélou Trumberovou. Co se nám do prvního dílu nevešlo?

Setkáváte se ve své práci s předsudky?
Skoro každý den. Ale statečně odolávám asi deset let, kdy jsem poprvé přišla jako praktikantka do olomoucké Charity a později tam získala práci. Ze začátku jsem tuto cílovou skupinu musela obhajovat i u své nejbližší rodiny, přátel. Měli svou představu o bezdomovcích. Dokázali pochopit, že člověk zažije i horší období v životě, ale vždy se přece vzchopí. Pomůže mu rodina, a když ne, může si za to sám! To jsou obvykle časté věty u celé veřejnosti. A já říkám, že člověka vždy ovlivní nějaká okolnost tak, až se ztratí domov. Lidé nemají slitovaní především s mladými bezdomovci. Říkají: „jsou zdraví, mladí, proč nedělají“? Ale já z vlastní zkušenosti vím, že někdo neměl milující rodiče tak jako my, že měl i rodiče, kteří ho v ničem nepodporovali, nechali ho žít si vlastním životem i se zážitky, které by děti zažívat neměly.

Když jsme založili Lorence, hodně jsem se bála reakcí okolí. Sídlíme sice na nenápadném místě, ale v blízkosti centra mezi paneláky. Za dobu co fungujeme, jsme se potýkali s ojedinělými negativními reakcemi na vzniklé centrum. Naštěstí jsem nemusela řešit nějaké zásadní dlouhodobé stížnosti od lidí žijících v okolí. Snažíme se, aby bylo okolí kolem centra vždy čisté, aby tam byl klid a klienti po využití služby odcházeli a nezdržovali se v místech na lavičkách.

Považujete předsudky jako problém v dnešní společnosti?
Považuji jako problém dnešní společnosti narůst lidí v nouzi. Čím dál víc lidí se zadlužuje a z bezmoci v zadluženosti se často prohlubují závislosti. Už vůbec není pravidlo, že jsou na ulici hlavně muži, ale přibývají i ženy, dokonce celé rodiny. V městech je často nedostatek dostupného sociálního bydlení a ubytovny jsou neúměrně drahé a nevyhovující, lidé tam žijí v nedůstojných podmínkách. Je to potom často začarovaný kruh, z kterého se špatně vystupuje.

Jak vnímáte práci sociálních pracovníků, kteří jsou v přímé péči s klienty?
Myslím si, že sociální pracovník by měl umět hlavně naslouchat. Při rozhovoru s klientem je často složité zorientovat se v jeho vyprávění a potřebách, s kterými přichází. Sociální pracovník by měl umět hledat cesty řešení klientovy situace, ale autonomii v rozhodování musí nechat na klientovi a jeho rozhodnutí respektovat. Je důležité, aby každý člověk v pomáhající profesi bral svou práci s určitým nadhledem, jinak by u této práce nevydržel příliš dlouho. Určitou pomoc sociálním pracovníkům přináší supervize a já ji vnímám jako velmi prospěšný nástroj proti profesnímu vyhoření.

Děkujeme za rozhovor a přejeme mnoho úspěchů.